Rybníkářství má ve východních Čechách velmi dlouhou tradici a bylo v 15. a 16. století větší a významnější, než tomu bylo v jižních částech země. Jak dosvědčuje zápis v archivu pardubického muzea o benediktinském klášteru v Opatovicích, jeho počátky sahají až do prvních let 14. století. Pojďte se spolu s námi projít historií východočeského rybníkářství od toho století až do dneška.
Největšího rozmachu dosáhlo rybníkářství za panství Pernštejnů – jak se dočtete v knize Dějiny od Františka Palackého: „Byltě Vilém z Pernštejna muž, jemuž rovného hledali bychom nadarmo v dějinách českých a snad i u jiných drahně národův.”
V letech 1491-1498 si zajistil povolení od krále Vladislava II. vést vodu z Labe na nové rybníky a nechal vystavět Opatovický kanál, kterým mnohé rybníky napájel.
Král Vladislav II. dal podle vzoru Viléma postavit r. 1498 rybník Žehuňský (který na rozdíl od mnoha jiných existuje dodnes a s 258 ha katastrální plochy je 10. největší v ČR ), čímž mimo jiné umožnil kupcům putujícím do Kladska a Polska po hrázi rybníka lepší a bezpečnější přechod přes řeku Cidlinu.
Na východ od Prahy na Poděbradsku byla rozsáhlá rybniční soustava napájená Sánskou stokou, která právě pod Žehuní začínala a využívala vody z Cidliny.
V Chlumecké oblasti byl největším rybníkem Rutvas, který byl zajímavý tím, že se z něj voda dala vypouštět na jih do Labe nebo na sever do Cidliny což se využívalo zvláště při velkých vodách v jednotlivých řekách. Vůbec naši předkové byli velmi zdatní hospodáři a uměli při vlastním prospěchu i lépe žít v souladu s krajinou.
Ještě za Pernštejnů byla založena tzv. koňská obora, která se stala předchůdcem kladrubského hřebčince, dnešní kulturní památky.
Po třicetileté válce, v níž bylo mnoho rybníků zničeno, se rybníkářství v celých Čechách, a zvláště v oblasti dnešních východních Čech, do původní podoby již nikdy nevrátilo. Příčinou bylo zanedbání péče o rybníky a přechod k intenzivnějšímu obilnářství a pastevectví s postupným rozšiřováním pěstování cukrovky.
K zániku rybníků přispělo také zavedení hlubokého drenážování pozemků, což se nejdříve projevilo v oblastech klimaticky příznivějších - tedy v Polabí. Zatímco v oblastech, kde ani nákladné úpravy nemohly zaručit úspěch přeměny rybníků na ornou půdu, se rybniční hospodářství udrželo v téměř původním rozsahu. To platí především pro Třeboňskou pánev a některé oblasti Vodňanska a Blatenska.
V době po první světové válce v r. 1919, byl pardubický velkostatek první, na němž byla provedena pozemková reforma. Další část rybníků byla znárodněna po roce 1945.
Rybářství v Chlumci nad Cidlinou vzniklo z rybníků velkostatků Chlumeckého (rodina Kinských), Mcelského spolu s panstvím Dymokury, Jičíněves, dále z jednotlivých rybníků na Kopidlně, okolo Jičína a Mladé Boleslavi. Samostatným podnikem byla Správa rybníků v Doksech.
V šedesátých letech se vystavělo několik nových rybníků (např. Červenský a Komárovský) a k chovu ryb byl na rybnících připojen chov kachen. V r. 1971 bylo do SR Chlumec zapojeno i Rybářství na severu Čech patřící do té doby pod správu v Doksech. V největším rozsahu mělo cca 3300 ha rybníků.
Po roce 1989 prošlo chlumecké rybniční hospodářství velkými změnami, část majetku byla vrácena původním majitelům (např. Schlikům, Czerninům a Kinským) část vydána městům (Hradec Králové, Kutná Hora aj.) a byla založena společnost Rybářství Chlumec nad Cidlinou, a.s., (1993), která hospodaří na 235 rybnících o výměře přibližně 1700 ha vodních ploch a společnost Rybářství Doksy s.r.o., která hospodaří na cca 800 ha rybníků. Chov kachen byl následně oddělen do společnosti PERENA, s. r.o. (1998).
Rybářství Chlumec nad Cidlinou, a.s., je významným členem Rybářského sdružení ČR a má rozhodující postavení v chovu ryb v severní a severovýchodní části naší krásné země.
